Svátek má: Jonáš

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Zemní plyn – tendence trhu, perspektivy

V souvislosti se zástupným konfliktem mezi Ruskou federací a NATO, který se t. č. odehrává především ve východní, jihovýchodní a jižní části Ukrajiny se do popředí pozornosti dostává kromě vojensky politického....

... i problém dalšího vývoje ekonomických vztahů nejen mezi stranami konfliktu, ale také mezi Ruskou federací a EU, EU a ČLR a v neposlední řadě i EU a USA.

Mezi zmíněnými seskupeními existují mnohačetné vazby, které se vytvořily v uplynulých třiceti letech po konci studené války. Dnes se mnoho z nich ruší, možná dokonce boří s tím, že je to nenávratný proces. Jako by už nikdo nechtěl vidět, co bude za pár měsíců, až přechodně utichnou zbraně a začnou se připomínat výroky Henryho Kissingera přenášené nedávno do Davosu nebo výzva zveřejněná v rozhovoru pro poslední vydání The Sunday Times, týkající se nalezení místa pro Rusko po událostech na Ukrajině, pokud Západ nechce, aby se z něj stala "výspa Číny v Evropě". Nebo, do třetice, článek z března 2014, ve kterém napsal, že Ukrajina, aby přežila a prosperovala, by neměla být "výspou jedné strany proti druhé", ale měla by se stát mostem mezi nimi.

Ať bude výsledek vojenského konfliktu na Ukrajině, který nemohu na základě tradičních typických charakteristik války nazývat válkou, jakýkoli, přijde období, kdy se bude muset najít způsob, jak vedle sebe budou žít předem zmíněná seskupení, a především to, které se dnes nazývá EU, jehož členem je ČR.

Předpoklad, že EU jako nesuverénní a Ruská federace jako suverénní subjekt již spolu nebudou mluvit a nebudou hledat formy spolupráce, je t. č. absurdní a současně vybízející k minimálně dvěma zamyšlením. Proč?1) EU a potažmo NATO – podle svých představ a definice nemůže nepřátelskou zemi odstěhovat někam na jiný konec zeměkoule. 2) Nelze vyloučit rozpad EU a NATO s následným řešením. To může obsahovat návrat některých států pod deštník Ruské federace, rozhodnou-li se existovat jako etnická jednotka, nebo jejich rozplavení a splynutí se zbytkem, který prohrál osudovou bitvu.

Proto bychom se měli zamyslet nad naší – evropskou – historií. Tato historie má mnoho příkladů, kdy se nesmiřitelné nepřátelství podařilo časem otupit a najít způsob, jak dál spolu žít, jako tomu bylo, – i když pokrytecky, pod vedením USA po druhé světové válce, kdy národy Evropy zažily hrůzy dříve nepředstavitelné. Snad vůbec nejhorší byl fakt, že nacisté, kteří na počátku třicátých let získali politickou moc, za osm let dokázali Německo s jeho bohatou kulturní historií a mnoha vědeckými přínosy pro lidstvo nadchnout pro válku a část z nich dokonce vytvořila systém likvidace jednoho národa doslova průmyslovým způsobem. Dnes vidíme analogii konání na východě Ukrajiny a znovuzrození nacismu v modifikované formě dokonce i v EU. Proč? Protože ani 12 let denacifikace nestačilo k vymýcení jeho kořenů. Proto na základě této skutečnosti a nehledě na teritoriální změny území, dnes ještě zvaného Ukrajina a potenciálního kandidáta na členství v EU, problém Ukrajina nezmizí z programu dne. Nezmizí i proto, že taková komplexní výzva představuje příležitost k inspiraci a řešení téměř nepředstavitelných problémů za předpokladu dobré vůle všech zájmových stran.

V souvislosti s vojenskou akcí na Ukrajině jsou i dnes vyhlašovány sankce a připravuje se další, již sedmý balíček sankcí EU. Ten má mít za cíl zcela přerušit ekonomické vztahy mezi EU a Ruskou federací. Nebudu zabíhat do politologických úvah, jak to vše bylo, kdo všechno a jak je vinen. Budu se věnovat jen jednomu ekonomickému problému, o kterém před týdnem referoval v úzkém kruhu profesionálů respektovaný odborník Ivan Noveský: dodávky energetických surovin, resp. zemního plynu z Ruska do EU. Pokud se nemýlím, EU údajně usiluje zbavit se těchto dodávek do roku 2027.

Připomínám, že v některých úvahách EK a jinde se hovoří o snížení dovozu zemního plynu z Ruska až o dvě třetiny oproti současnosti v co nejkratší době, či dokonce o okamžitém snížení dovozu zemního plynu na nulu. Tento velmi zajímavý záměr, který považuji za harakiri EU, se pokusím kriticky, tj. apoliticky a s jasným myšlením zhodnotit.

Základní kritéria hodnocení

Hned na úvod je vhodné uvést, že podobných záměrů, které měly zásadně změnit tehdejší pozici EU a posunout ji na excelentní pozici, EK v minulosti vyhlásila již více než dost. Brzo nebo později se ukázalo, že se nejedná o realistické plány.

Stačí si připomenout jen Lisabonskou strategii, podle níž se do roku 2010 měla EU stát nejdynamičtějším a nejkonkurenceschopnějším hospodářským seskupením ve světové ekonomice. Nebudu uvádět další příklady z minulosti, připomenu v bodech pouze některé současné hlavní výzvy pro EU a ČR, které mají přímý a nepřímý vliv na řešení problematiky s dodávkami surovin z RF.
  • Pro lidi bude obtížné komunikovat v reálném životě. Platí to bohužel již i pro naše dnešní setkání.
  • Postupná realizace jedné z forem telepatie s pomocí speciálních mozkových implantátů a změněných kognitivních funkcí mozků, umožňující opustit komunikaci tváří v tvář.
  • Čínská lidová republika. Dne 30. května se uskutečnila tisková konference čínského ministerstva zahraničí, na které mluvčí Zhao Lijian odpovídal na dotazy novinářů z celého světa. Doporučuji seznámit se s odpověďmi.
  • Smlouva ČR se Svatým stolcem. Veřejnost média informují o smlouvě s Vatikánem a nevysvětlí rozdíl mezi těmito institucemi. Před dvaceti lety ale smlouva budila vášně. Vyjednala ji soc. dem. vláda Miloše Zemana a ratifikovat ji chtěl koaliční kabinet Vladimíra Špidly. Ale ve Sněmovně neprošla hlavně hlasy komunistů, ODS a také části ČSSD. Minulý týden delegace ČR vedená předsedou vlády P. Fialou byla u papeže Františka. Nevím, jaký výsledek přivezla do Prahy. Předpokládám, že neodpovídající představám, protože jak premiér Fiala, tak i papež František jsou ve své podstatě osobnosti v odcházení, nemají čas, zato Svatý stolec může čekat další desetiletí.
  • Nová G8. Ekonomiky USA, Japonska, Německa, Velké Británie, Francie, Itálie a Kanady jsou kvůli protiruským sankcím v útlumu, inflace roste jako houby po dešti a státy, které nepodpořily a nepodpoří sankce USA a EU proti RF, tedy ČLR, Indie, Indonésie, Brazílie, Mexiko, Írán a Turecko, překonaly starou skupinu o 24,4 %, pokud jde o HDP v paritě kupní síly, a USA samy vytvořily podmínky pro to, aby země, které chtějí navázat spravedlivý dialog a vzájemně výhodné vztahy, fakticky vytvořily novou G8 s RF.

Klid, s jakým ruské vedení donutilo západní země nakupovat plyn za rubly, signalizuje neúspěch sankční politiky USA a jejich spojenců. Připomínám, že 9. června mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov novinářům řekl, že západní společnosti, které odmítly platit podle nových pravidel, již byly odříznuty od dodávek ruského plynu a žádné nové odpojení se neplánuje. Zároveň zdůraznil, že ti, kteří nyní dostávají plyn, již pracují podle nového platebního systému.
  • Vztahy USA – RF se blíží k rozpadu. Ruský velvyslanec v USA Anatolij Antonov minulý týden řekl, že nepřátelství se dostalo už i na domácí úroveň: zástupci ruskojazyčné diaspory jsou diskriminováni. Ještě předtím diplomat uvedl, že obdržel dopis, v němž byl vyzván, aby vystoupil proti ruskému vedení a obrátil se na úřad náměstkyně ministra zahraničí USA Wendy Shermanové. Jinými slovy: američtí kolegové ho přímo vyzvali, aby opustil svou vlast a odsoudil kroky ruského prezidenta Vladimira Putina.
  • Balkán. Podle lékařů se Srbsko v důsledku použití bomb s ochuzeným uranem v roce 1999 a zničení ekologicky nebezpečných zařízení při náletech dostalo na přední místo v úmrtnosti na rakovinu v Evropě. První a možná poslední návštěva kancléře Scholze v Srbsku indikuje brzké vzplanutí ohně a bojů na Balkáně. Připomínám, že před třiadvaceti lety svrhlo NATO 420 000 bomb o hmotnosti 22 000 tun, včetně 15 tun ochuzeného uranu. Při bombardování zahynulo více než 2 500 lidí, včetně 79 dětí. Kromě toho se více než milion lidí stalo uprchlíky.
  • Ve stínu války na Ukrajině dorůstá Írán v jadernou velmoc. Vyrábí materiál pro jadernou bombu a na kritiku porušování smlouvy reaguje tím, že brání návštěvě inspektorů. Co dělá Západ? Místo jednotné reakce velmocí na znepokojivé chování nedělá nic. Taková je realita. Ta se podobá i realitě na trhu se zemním plynem.
  • Kdyby mělo dojít k plnohodnotnému zastavení dodávek zemního plynu z RF do ČR, došlo by ke kolapsu hospodářství, domácností a občanským nepokojům bez ohledu na skutečnost, že veřejnost je atomizovaná, nemá dostup k médiím, zbraním a je politicky nesjednocená, tedy bez vůdce.

Základní parametry trhu se zemním plynem

V prvé řadě zmiňuji světové zásoby zemního plynu a jejich regionální rozložení.
    
Co je na číslech zajímavé? V prvé řadě je to jeden fakt. I přes intenzivní těžbu v posledních dvaceti letech se světové zásoby – zdůraznil bych – prokázané zásoby zemního plynu zvýšily o více než o třetinu. Stačí si v této souvislosti vzpomenout na práce Římského klubu. O něm jsem několikrát psal v posledních příspěvcích. Na počátku sedmdesátých let minulého století jsme slyšeli varování před vyčerpáním hlavních surovinových zdrojů již někdy po roce 2000. Hovořilo se tehdy především o ropě a také o zemním plynu. Zmíněná čísla ukazují, jak moc se tyto zprávy mýlily. Dnes lze tvrdit, že objektivita těchto zpráv byla a je nejenom s velkým otazníkem, ale záměrným klamem. Tehdy to ovšem tak nevypadalo. Bylo málo těch politicky korektních, kteří by si dovolili o závěrech pochybovat. Mediální mainstream utvrzoval veřejnost v tom, že vyčerpání zdrojů je velmi blízko. Naprostá většina veřejnosti tomu věřila. Pokud někdo pochyboval, byl ostrakizován. Tato skutečnost by měla být jedním z varování pro současnost. Proč? Protože ne vždy a za všech okolností máme dostatečně kritický odstup od některých jednoduchých tezí. Nelze závěry oficiálních institucí brát za platnou minci a přebírat bez kritické analýzy a pochybností jako jedinou zjevnou pravdu.

Další argumenty

Pokud budeme mluvit o zemním plynu a jeho zásobách, pak se např. ukazuje, že zdvojnásobení zásob v regionu severní Ameriky, resp. v USA je vyvoláno technickým pokrokem, který umožnil získávat zemní plyn z plynonosných břidlic. O tomto zdroji zemního plynu se vědělo, ale v minulosti nebyla technologie, která by umožnila jeho efektivní těžbu. Právě podcenění možností technického pokroku bylo jedním z problémů zpráv Římského klubu.

Musíme také současně dodat, že proces tzv. frakování, resp. hydraulického štěpení, kterým se získává tento zemní plyn, je podle některých názorů považován za problematický, zejména ve vztahu k životnímu prostředí. V tomto procesu se používá voda společně s některými chemikáliemi, které se tak dostávají do geologického podloží a mohou poškozovat vodní zdroje. Jiné názory však takové negativní vlivy popírají. Kromě toho se také uvádí, že při použití tohoto procesu se objevují lokální zemětřesení. Je to obdobný proces, který je znám z území, kde probíhá intenzivní hlubinná těžba uhlí.

Více než 70 % světových zásob zemního plynu je soustředěno ve dvou regionech: v Kaspické pánvi a s ní souvisejícím Perském zálivu a v ruské Sibiři. Dnes se nebudu zmiňovat o zásobách plynu na Ukrajině, které byly potvrzeny před 20 a 10 lety. Tato skutečnost také formuje i geopolitické vztahy a je bezesporu i zdrojem napětí v mezinárodní politice, důvodem zájmu USA o Ukrajinu, protože ovládat zdroje energie, resp. kontrolovat je, je pro mnohé ekonomiky a státy důležité pro jejich další rozvoj.

Evropa, jako region s nespornou ekonomickou silou, má v současnosti bohužel jen nepatrné zásoby zemního plynu, které se navíc trvale snižují. Největší zásoby v Evropě má Norsko. Odhad je 1,5 bil m3, Ukrajina 1,1 bil m3. Holandsko, které v minulosti intenzivně těžilo zemní plyn, má dnes zásoby kolem 200mld. m3. Podobně je na tom i Velká Británie se zásobami 200 mld. m3.  
 
Co vyplývá z čísel? Pět zemí s největšími prokázanými zásobami zemního plynu ovládá dvě třetiny světových zásob a od roku 2000 se jejich podíl na světových zásobách ještě zvýšil. Nejvýraznější vzestup zásob zaznamenávají USA a Turkmenistán, a naopak země s intenzivní těžbou –Írán a Katar – vykazují malý pokles zásob. RF, které nás dnes nejvíce zajímá, ovládá 20 procent světových zásob zemního plynu, a tudíž je velmi významným hráčem na tomto trhu.

Vedle zásob zemního plynu, které vyjadřují potenciál těchto zemí při využívání těchto zásob, je důležité sledovat především skutečnou těžbu zemního plynu, jeho spotřebu v těžařských zemích a nakonec i z toho vyplývající možnosti dodávek na světový trh se zemním plynem.
    


Světová těžba zemního plynu vzrostla za posledních deset let o více než pětinu. Rostla tedy pomaleji, než se zvýšily světové prokázané zásoby. Nejvýraznější vzestup těžby –v podstatě polovinu celosvětového přírůstku těžby – zajišťoval vzestup těžby v USA. To je důsledek „břidlicové“ revoluce, ke které došlo v tomto regionu v posledním desetiletí, kdy se nejen zvýšily prokázané zásoby plynu, ale současně došlo k razantnímu zvýšení těžby – o více než 40 %. To zásadně změnilo pozici tohoto kontinentu na světovém trhu se zemním plynem. Jeho dominance jako největšího světového těžaře zemního plynu se dále zvyšuje.

Těžba zemního plynu však neukazuje, jaká je pozice jednotlivých oblastí ve spotřebě zemního plynu. Tudíž neukazuje, jaký může být vliv těchto regionů na světový obchod se zemním plynem. Pozici jednotlivých regionů světové ekonomiky ve spotřebě zemního plynu ukazuje následující tabulka.
    
Největší spotřeba zemního plynu je v regionu Severní Ameriky, který tvoří tři země – Kanada, USA a Mexiko. Jejich spotřeba tvoří více než čtvrtinu celosvětové spotřeby a v uplynulé dekádě se tento podíl ještě zvýšil. O téměř polovinu pak vzrostla spotřeba zemního plynu v regionu Asie, která se tak jako spotřebitel dostala na druhé místo ve světové ekonomice. Přitom právě tam je zjevně také největší potenciál dalšího vzestupu spotřeby.

Jediný region, který svoji spotřebu snížil, je Evropa. To nesporně souvisí jak s poklesem spotřeby na vytápění při teplejších zimách, se změnou struktury výroby, nesporně také s úspornými technologiemi spotřeby plynu a také s ekonomickým cyklem. Největšího poklesu bylo dosaženo ve Velké Británii. Ta výrazně snížila vlastní těžbu zemního plynu a současně snížila i svoji spotřebu. Také Ukrajina snížila svoji spotřebu především vlivem poklesu výroby těžkého průmyslu, metalurgie. V tomto období také došlo k výraznému úbytku obyvatelstva Ukrajiny – a tedy i ke snížení spotřeby v domácnostech (také vlivem podstatného zvýšení dosud velmi nízkých cen).
    
Pokud porovnáme těžbu zemního plynu a jeho spotřebu v regionech, pak se ukazuje, že největším přispěvatelem do světového obchodu se zemním plynem budou dva regiony – SNS (tedy především Rusko a Turkmenistán, Ázerbájdžán atd.) a Střední Východ. Důležitý je také fakt, že pozice těchto dvou regionů se nemění a že aktivní saldo se zvyšuje. To ve výsledku umožňuje pokrývat rostoucí spotřebu zemního plynu především v Asii. Tento dynamicky rostoucí region se zjevně stane určující pro další vývoj světového obchodu se zemním plynem.

Výrazně změnil svoji pozici také region Severní Ameriky. Ten se z dovozce plynu stal jeho exportérem. Současné saldo tohoto rozdílu představuje 100 mld. m3, o které se zvětšil jeho příspěvek pro světový obchod s plynem.

Právě dynamiku růstu těžby zemního plynu a jeho rozložení do hlavních zemí ukazuje srovnání. Deset největších těžařských zemí v souhrnu zajišťuje více než 70 % celosvětové těžby.

Daleko nejvýraznějším jevem je vzestup USA jako největšího těžaře zemního plynu. Jestliže ještě v roce 2000 jen nepatrně zaostávaly ve velikosti těžby za RF, pak po deseti letech USA jako těžařská země jednoznačně dominují. V současnosti USA zajišťují více než pětinu celosvětové těžby zemního plynu. Za posledních deset let zvýšily těžbu o bezmála 60 %, což je vzhledem k výchozí úrovni unikátní. Nabízí se dvě důležité otázky: 1) Mohou USA ještě dále zvyšovat svoji těžbu? Patrně nikoli stejnou dynamikou. 2) Jak velkou část z této těžby mohou nebo chtějí exportovat a za jakých podmínek?
    
Významný je také vzestup a význam pozice dalších dvou zemí. ČLR svoji těžbu za posledních deset let zdvojnásobila a stala se třetím největším těžařským státem. Ještě větším tempem vzrostla těžba zemního plynu v Austrálii, která zvýšila svoji těžbu na trojnásobek. V současné době dosahuje těžby téměř na úrovni Kataru, donedávna jednoho z největších producentů.

Z hlediska Evropy je významná těžba Norska, které ji udržuje na konstantní úrovni a má zjevně zájem čerpat toto své nerostné bohatství rovnoměrně v čase. Možná i proto by Polsko rádo mělo podíl na zisku z Norska.
    
Největší spotřeba zemního plynu je v USA. Zde se odráží právě vzestup těžby a vzhledem k tomu, že USA jsou odděleny od ostatních trhů, a skutečnost, že při vysoké vlastní těžbě roste i jejich vnitřní spotřeba plynu. Druhým největším spotřebitelem je Rusko, jehož vnitřní spotřeba v posledních deseti letech stagnuje a v současnosti je na úrovni poloviny spotřeby USA.

Za deset let ztrojnásobila svoji vnitřní spotřebu ČLR, která se tak posunula na třetí místo mezi největšími spotřebiteli. Vzhledem k velikosti a i dynamice čínské ekonomiky, stejně jako vzhledem k počtu obyvatel i nutnosti řešit ekologii lze očekávat, že čínská vnitřní spotřeba se bude rychle zvyšovat.

Posouzení relace mezi spotřebou a těžbou

Posouzení dává základní orientaci o možnostech rozvoje obchodu se zemním plynem.
    
Podle uvedených dat má největší potenciál k exportu zemního plynu Rusko. Výrazně se zvýšil také potenciál USA, které ovšem zatím dosahují jen zhruba třetiny ruského potenciálu.


Druhým největším exportérem je Katar. Potenciál jeho exportu však v posledních letech stagnuje. Nejvýraznějším novým „hráčem“ v exportu zemního plynu je Austrálie. Ta již dosahuje velikostí exportu téměř potenciálu Kataru.

Z hlediska Evropy je významná předem zmíněná pozice Norska. To má minimální vlastní spotřebu necelých 4 % jeho těžby. Proto téměř celou svoji těžbu exportuje do nejbližšího regionu, tj. do Evropy.

Významným exportérem do Evropy je také Alžírsko. Jeho potenciál se však snižuje, neboť roste jeho vnitřní spotřeba a roste bezpečností riziko.

Na druhé straně je nutno registrovat velmi rychlý deficit zemního plynu v ČLR nehledě na rychlý růst vlastní těžby. Proto ČLR představuje z hlediska budoucnosti také patrně největší potenciál pro dovozy zemního plynu.

Saudská Arábie, jejíž těžba přesahuje 110 mld. m3, a proto patří mezi významné těžaře, nemá žádný exportní potenciál, neboť veškerý těžený plyn spotřebuje na svoji vnitřní spotřebu. Její vliv na světový obchod se zemním plynem je prakticky nulový. To je v naprostém kontrastu s jejím postavením na trhu s ropou.

Velmi zajímavá je pozice Íránu. Země má druhé největší prokázané zásoby zemního plynu na světě. Přesto nemá v podstatě zatím žádný potenciál k obchodu se zemním plynem. Částečně to je dáno tím, že země je dlouhou dobu v režimu nejrůznějších sankcí, transformace hospodářského systému a kognitivního kapitalismu není ukončena a vysoká vnitřní spotřeba nasvědčuje tomu, že v zemi probíhá nebo již proběhla rozsáhlá plynofikace. Vzhledem k počtu obyvatel je v Iránu poměrně vysoký ukazatel relativní spotřeby plynu na obyvatele nehledě na skutečnost, že země leží v poměrně příznivém podnebném pásu, kde není tak vysoká spotřeba na vytápění, jako je tomu např. v Evropě.

Pro EU je důležité si uvědomit, že iránská ložiska zemního plynu by mohla být zdrojem zemního plynu pro Evropu. Proč? Plyn by totiž mohl být dodáván plynovodem, což je nesporně výhodnější než ve formě zkapalněného zemního plynu (LNG). To je důležité především dnes, kdy Evropa hledá zdroje zemního plynu náhradou za ruské dodávky. Írán má tak velké zásoby zemního plynu, že by byl schopen ruské dodávky v podstatě plně nahradit. To by ale musela být politika EK suverénní, ne zcela závislá na USA.

Závislost EK a všech členských států EU na USA dokazuje desetiletí trvající úvahy o možnostech vybudovat plynovod mezi Íránem a Evropou. První zmínky o takových možnostech padly již v sedmdesátých letech. Intenzívněji pak zaznívají minimálně posledních patnáct let. Přesto nikdy zatím nedošlo k tomu, aby se tento projekt dostal dále než do stadia úvah.

Poslední vážně míněná debata se týkala možnosti vybudovat plynovod Nabucco, o celkové kapacitě 25 mld. m3 ročně. Nabucco měl využívat ložiska ázerbájdžánského plynu a na tento plynovod se mohl napojit také íránský plyn. Kromě toho o tento plynovod měl zájem i Turkmenistán, který také hledá, kde uplatnit svá dosud málo využívaná ložiska plynu. Jeden z významných problémů, tj. výzev, představuje odpověď na otázku: Jak velkou kapacitu bude každá ze stran využívat, když každá má zájem využívat co největší podíl? Otázka jasně indikuje prioritu národního zájmu nad sdílením a obchodem.

Geopolitický rozměr

Íránský plynovod, pokud by byl postaven jako samostatný, by procházel politicky neklidným územím Kurdistánu, případně přes Sýrii. Trasování plynovodu přes Sýrii a tomuto území se v podstatě nedá vyhnout, představuje geopolitickou výzvu. Až dosud to bylo tak, že pokud by byl do Evropy přiveden íránský potrubní plyn, pak by byl konkurencí ruskému zemnímu plynu. Proto se dalo očekávat, že Sýrie, která je spojencem RF a současně nepřítelem USA na Středním Východě, nebude souhlasit s průchodem plynovodu přes své území.
Z uvedených a mnoha dalších důvodů se tak ložiska íránského zemního plynu jako alternativa ruskému zemnímu plynu v EU orientují na asijský kontinent. Především Pákistán a Indii. Kromě toho již před deseti lety byly publikovány zprávy o úmyslu Íránu budovat také kapacitu na výrobu zkapalněného zemního plynu.  Podle statistiky BP za rok 2021 Írán nevyvážel žádný LNG.

Jeví se mi trestuhodným ignorování možnosti a strategických úvah týkajících se oživení myšlenky zapojení íránských zásob zemního plynu do zásobování Evropy. Technicky se jedná o lehké řešení, i když vzhledem k tomu, že v současnosti není nic připraveno, lze odhadovat, že k dispozici by jeho kapacita nemohla být dříve než na konci této dekády – tedy do roku 2030. V kontextu úvah se nachází reálná možnost dobudovat plynovod do prostoru Balkánu, odkud by pak už plyn mohl pokračovat soustavou stávajících plynovodů dále do Evropy – do míst největší spotřeby. V úvodu zmíněný růst nebezpečí nového válečného konfliktu na Balkánu by tímto způsoben mohl být pozastaven.

Obchod se zemním plynem

Obchod se zemním plynem probíhá ve dvou formách – buď je obchodován zemní plyn potrubní dodávaný magistrálními plynovody, nebo jde o zkapalněný zemní plyn (LNG), který nakonec je k místu spotřeby transportován také plynovodem.

Každá z těchto komodit má svá pozitiva a negativa. V případě potrubního plynu je to především vzájemná závislost dodavatele a odběratele – dodavatel nemá volnost volby odběratele, ale odběratel má jistotu, že jeho dodavatel nemůže změnit jeho pozici. Jinými slovy: nemůže začít dodávat jinému subjektu. Kromě toho je plynovod nejenom značně investičně náročný, ale i náročný na obsluhu a údržbu. Nepopiratelnou výhodou je, že potrubí je schopno sloužit velmi dlouho.

Za zmínku stojí skutečnost, že dodávky prostřednictvím plynovodu jsou zatěžovány tranzitními poplatky, které dostávají země, které se starají o údržbu plynovodu. Tyto poplatky v současnosti představují přibližně 2,5 USD za 1000 m3 za 100 km. Pro některé země je pak tento tranzitní poplatek významným zdrojem příjmů. Tím jsem se dostal k Ukrajině.

Ukrajina je hlavní tranzitní zemí pro ruské plynovody do Evropy. Inkasovala v minulosti kolem 3 mld. USD ročně za tranzit. Jedním z problémů budování tras plynovodů z RF do Evropy přes Balt je právě obava Ukrajiny, že ztratí tyto tranzitní poplatky, které jsou příjmem státního rozpočtu a které nelze jinak nahradit.

V kontextu vojenského konfliktu na Ukrajině, představitelných řešení pro dobu jeho zamražení nebo plnohodnotného rozpadu Ukrajiny se nacházejí podzemní sklady zemního plynu. Ty se nacházejí především na západě Ukrajiny a jsou předmětem tzv. národního zájmu USA. Proč?

Strategické myšlení USA vede k představě, realizaci a využití těchto zásobníků do transportního koridoru regazifikovaného LNG. Koridor spojující jih a sever Evropy má odříznout Evropu od energetických zdrojů RF, zabezpečit možnost zvýšení dodávek LNG z USA a tím zabezpečit plnohodnotnou hospodářskou, politickou a dolarovou finanční závislost EU na USA. Zmíněná úvaha představuje současně další důvod, proč mír na Ukrajině se odkládá, pravděpodobně i ze strany RF na jinou dobu.

Dalším důvodem je skutečnost, že výroba LNG je poměrně náročná, zemní plyn musí být z ložiska přiveden do přístavu, kde je zkapalněn a naložen na specializované tankery, dodavatel LNG musí mít k dispozici odpovídající flotilu tankerů. Odběratel pak musí mít v místě přijetí tankerů zařízení na regazifikaci LNG a také plynovody k zásobníkům plynu. Z uvedeného vyplývá, že proces výroby a dopravy LNG je tedy energeticky náročnější než přeprava pomocí plynovodů. Nespornou předností LNG je jeho značná mobilita. Dodavatel není vázán na odběratele, jako v případě plynovodu, kde dodavatel v podstatě nemá možnosti měnit odběratele. To umožňuje, aby zemní plyn mohly využívat i země, které jsou jinak technicky velmi obtížně dosažitelné sítí plynovodů. Zemní plyn ve formě LNG je tak dostupný prakticky všude, ale za cenu podobné, možná i větší závislosti, kterou představuje dodavatel zemního plynu, v daném případě RF.

Proto schopnost dodat LNG spotřebitelům kamkoli se projevuje ve struktuře obchodování se zemním plynem. V roce 2013byl celkový obchod se zemním plynem ve výši 1032 mld. m3, z toho plynovody bylo dodáno707 mld. m3 a jako LNG 325 mld. m3.

V roce 2020 dosáhl celosvětový obchod se zemním plynem 1 243 mld. m3, z toho plynovody bylo dodáno 755 mld. m3. Obchod s LNG pak se zvýšil o polovinu a dosáhl 488 mld. m3.

Pro obchodování s LNG je rozhodujícím teritoriem Asie. Dodávky do tohoto teritoria v roce 2020 dosáhly 345 mld. m3. Je to 70 % z celkového objemu obchodování s LNG. Důležitá je také dynamika těchto obchodů. Od roku 2015 se nákupy LNG v Asii zvýšily o 100 mld. m3.

Největším spotřebitelem LNG v Asii, ale i ve světě je Japonsko. To nakoupilo 102 mld. m3, tedy cca třetinu z celkového obchodu v tomto teritoriu. Přitom japonské nákupy oproti předchozím letům se snížily téměř o 10 mld. m3.

Japonsko jako největší trh pro LNG proto prakticky určuje ceny tohoto produktu.  Podle uvedeného BP Statistical Review v roce 2020 na japonském trhu dosahovaly ceny LNG 7,87 USD za 1 mil BTU a ceny potrubního plynu v Německu 4,06 USD, v Holandsku 3,42 USD a konečně v USA na Henry Hub necelé 2 USD za 1 mil BTU. Z toho je také patrné, že LNG je dražší než potrubní plyn, což je jeho nesporná nevýhoda, a proto další hřebík do rakve hospodářství EU a malých, politicky a hospodářsky nevýznamných členských států.

Druhým největším spotřebitelem LNG v Asii je ČLR. Ta nakoupila ve stejném roce 94 mld. m3. Její nákupy strmě rostou a bezpochyby během nejpozději dvou let předstihnou nákupy Japonska.  

Hlavním dodavatelem na asijský trh s LNG je Austrálie. Ta pokrývá velkou část čínských a japonských nákupů. Druhým největším dodavatelem je Katar. Tyto dvě země společně pokrývají více než polovinu asijského trhu. Dalšími dodavateli na tento trh jsou také Malajsie, USA a také RF (z ložisek na Sachalinu).

Druhým největším trhem pro LNG je Evropa, která v roce 2020 nakoupila 115 mld. m3.Evropský trh s LNG je zásobován z řady zdrojů. Největší podíl má Katar s 30 mld. m3, dále USA, které dodaly 25 mld. m3, Rusko s 17 mld. m3, pak také Alžírsko a Nigérie –každá po 14 mld. m3. Výhodou evropského trhu je tedy jeho značná diverzifikace dodavatelů, a tudíž nezávislost na jednom dodavateli. Riziko představuje slepá víra v asymetrické spojenectví, role slouhy a politická závislost Evropy na USA, které v jednom z nepříznivých scénářů vývoje povedou s pravděpodobností hraničící s jistotou ke ztrátě všech předem uvedených výhod.

Pokud jde o potrubní plyn. Pak Evropa nakupuje potrubní plyn především z RF. Celkem více než 150 mld. m3. Druhým největším dodavatelem je Norsko. To prakticky veškerou svoji produkci dodává potrubím do Británie a na kontinent několika liniemi.  je to 106 mld m3. Pro EU je to pak 80 mld. m3.

Dále je potrubní plyn dodáván ještě z Alžírska – 27 mld. m3 a také v malém množství z Libye. Celkem 4 mld. m3. Od roku 2020 je v provozu také Turk stream. Přepravuje zemní plyn z RF přes Turecko do jihovýchodní Evropy. V tomto případě však jde o diverzifikaci přepravních cest. Nejedná se tedy o nový zdroj.

Náhrada ruského plynu

Z uvedeného Je zřejmé, že cíl EK předpokládá najít nové zdroje zemního plynu v rozsahu 150 mld. m3 ročně a dopravit je na evropský trh. Tomu může sloužit stávající síť plynovodů, případně nově vybudovaných anebo ve formě LNG.

V prvé řadě je nutno zvážit celosvětovou dynamiku budoucího trhu se zemním plynem, resp. možnosti zvýšení jeho těžby. Teoreticky vzato je patrně možné předpokládat, že v uvažovaném období může vzrůst těžba zemního plynu o dalších 150 mld. m3.  

V uplynulých pěti letech (v období 2015–2020) vzrostla těžba zemního plynu celosvětově o 350 mld. m3. Teoreticky je proto možné, pokud by jeho spotřeba v jiných regionech mírně rostla, tento přírůstek spotřeby v Evropě, resp. změnu struktury dodavatelů zvládnout.

Tomuto manévru změny dodavatele by mohlo napomoci i přesunutí části a později možná i celého dosavadního množství plynu dosud dodávaného RF do Evropy na jiné trhy – především na čínský trh. Tam se již nyní buduje příslušná infrastruktura. Především však musí být dosaženo propojení dosud nedostatečně propojených plynovodních soustav mezi evropskou a asijskou částí RF. Z Evropy přesunutý ruský plyn na čínský trh by mohl zaplnit trvale rostoucí poptávku ČLR po zemním plynu. Tak by se zeslabil tlak na další spotřebu z asijských nalezišť na čínský trh. Na asijském trhu jsou však i další spotřebitelé, především Indie.

Ta také rychle zvyšuje své požadavky na dodávky zemního plynu.

V daném období není reálné přivést do Evropy jiné natolik kapacitní plynovody. Jak jsem se již zmínil, jediné v úvahu připadající lokality jsou Írán, případně Turkmenistán. Ty by mohly být schopny dodávat do Evropy ročně až 80 mld. m3.

Dosavadní dodavatelé (Norsko, arabské země) potrubního plynu do Evropy nemohou zásadně zvýšit dodávky. V souhrnu nepůjde o více než 20–25 mld. m3.

Pro zamýšlenou změnu dodavatele zemního plynu do Evropy je tak jediná možnost – skokově zvýšit dovoz LNG. V současné době Evropa jako celek dováží 115 mld. m3 LNG, z toho EU kolem 80 mld. m3. Znamená to tedy během pěti let zvýšit tyto dodávky více než na dvojnásobek. Skokové zvýšení dodávek při krátkodobém plném zastavení dodávek z RF se v mém hodnocení projevuje jako pokus o sebevraždu nekriticky, tj. jasně nemyslícího člověka a institucí.

Proč vlády v EU budou padat

Nebudou padat kvůli tomu, že Leoluca Orlando, 22 let starosta Palerma odchází, že za jeho působení se z města mafie stalo město protimafiánské a Cosa Nostra v jeho odchodu vidí příležitost. Budou padat z jiných důvodů, a bohužel nic zásadního se pro občana-našince nezmění. Uvedu několik příkladů:

V ryze technickém přepočtu zvýšení importu LNG představuje přibližně kapacitu více než 560 tankerů, tedy v podstatě dva denně – k dosavadnímu počtu. Již dnes do Evropy přijíždí kolem 1 200 tankerů s LNG ročně. K tomu je nutno vytvořit také příslušnou infrastrukturu v přístavech, propojit tyto terminály se systémem plynovodů, se systémem podzemních zásobníků plynu atd. Celý projekt je tak mimořádně náročný nejen z hlediska investic, času pro realizaci zeleného údělu a velkého resetu, jehož plnění bude i nadále kontrolovat neviditelná ruka WEF s Radou inkluzivního kapitalismu sestavenou Svatým stolcem.

Klíčový problém představuje připravenost nových lokalit na dodávku LNG. Také těžaři musí vytvořit odpovídající kapacity na zkapalnění zemního plynu a vybudovat potřebné terminály. K tomu přistupuje výběr lokalit zajišťující vyšší těžbu zemního plynu. Např. v tomto případě může jít o Katar a Írán. Ale představitelé Kataru již prohlásili, že nevidí velký prostor pro zvýšení své produkce LNG. Podobná je situace i v Íránu, v Austrálii a Nigérii.

Skutečností je, že tyto země jsou dnes vázány dlouhodobými smlouvami na dodávku pro dosavadní odběratele, a jeví se mi nereálnou možnost, že zruší existující kontrakty, že budou riskovat postavení spolehlivého dodavatele atd. Podobných problémů je mnohem více a nemohu je zde zmiňovat.

USA prohlásily, že mohou krátkodobě zvýšit své dodávky pro Evropu o 25mld. m3. To je sice zajímavé pro rusofoby a politicky korektní média, ale případný deficit zemního plynu v Evropě to neřeší, nanejvýš zmírňuje. Kdo něco málo ví o tom, jak jedná Američan se slouhou, ví, jak to skončí. Minimálně inflací, devalvací měny, zvýšením dluhu a upevněním závislosti. To se nezmiňuji o následku neuváženého přechodu EU na maximalizaci dodávek LNG jako základního zdroje zemního plynu pro příští roky. Tento skok nevyhnutelně povede k růstu cen zemního plynu na evropském trhu.

Vyšší cenu zemního plynu – vyjádřenou ve stálých cenách – je možno pouze odhadovat. V současném systému vzroste minimálně třikrát. To se samozřejmě projeví také v komoditách, výrobě dusičnatých hnojiv, důležitých pro zemědělství, metalurgii, potravinářství, nikoli jenom v nákladech na teplo pro domácnosti. Řešit zmíněné důsledky nebude žádná vláda členského státu EU, protože vlády budou padat a budou nahrazeny staronovým známým diktátem fiktivní moci. O ní jsem také nedávno psal. Přichází mj. doba koníčků, hobby.

Koníčky mohou být užitečné i v situaci stability a nedostatku stresu. Když děláte něco, co vás baví, vzniká tzv. užitečný stres, který přináší pocit uspokojení. Ve stresových situacích koníčky mohou pomoci přepnout na jiný režim a odpočinout si, i od neustálého toku informací a zpráv.

V nestabilním prostředí, ve kterém bude člověk žít dlouho, je nutností mít odreagování v podobě koníčku. Vědci potvrzují, že 45 minut kreativity výrazně snižuje hladinu kortizolu. Existuje samostatný obor, který se nazývá environmentální psychologie a používá termín "syndrom přírodního deficitu." Termín se používá pro označení odcizení člověka přírodě, které vede ke snížené citlivosti a zdravé emocionality lidí stejně jako k potížím se zvládáním pozornosti, zvýšené hladině stresu a psychosomatickým a fyzickým onemocněním. To vše bude dražší, a bude toho více než zemního plynu za starou dobrou cenu. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell

Je řešením krize demise současné vlády?

Ano
transparent.gif transparent.gif
42%
Ne
transparent.gif transparent.gif
25%
Nevím
transparent.gif transparent.gif
33%